Kapucíni
Počátkem 16. století v Itálii vyvrcholilo desítky let trvající pnutí a neshody mezi zastánci různých názorových proudů v Řádu menších bratří, tedy Františkánů. Napřed se roce 1517 od Řádu menších bratří čili minoritů oddělili bosí Františkáni neboli observanti, aby se od nich v roce 1525 ještě odštěpili kapucíni, kteří vychází a svůj život striktně staví na řeholi sv. Františka. Její hlavní myšlenka je „zachovávat svaté evangelium našeho Pána Ježíše Krista životem v poslušnosti, bez vlastnictví a v čistotě.“ Již v druhé polovině 16. století vznikaly konventy kapucínů po celé západní Evropě, protože tento žebravý řád se stal velmi oblíbený mezi panovníky. Ti oceňovali asketický život řeholníků, jejich vzdělanost a kvality coby misionářů. I proto se velmi brzy začal Řád rozšiřovat i směrem na východ.
Kapucíni praktikují kontemplativně-apoštolský život podle řehole sv. Františka z Assisi. Členové kapucínského řádu chápou sami sebe jako pospolitost, která je otevřená službě celému světu a snaží se pomáhat všem lidem bez rozdílu. Vytvářejí bratrské společenství, které se prezentuje společnou modlitbou, prací, stravováním a také rovností všech bratrů, ať jde o kněze nebo laiky. Jedním z nejdůležitějších znaků kapucínské spirituality je kontemplativnost, která se projevuje zejména v modlitbě. Ducha řádové řehole vyjadřuje specifická řádová architektura, jíž kapucíni dávají okolnímu světu najevo své opovržení povrchním životem v marnosti a rozkoši.
Podstatným prvkem, spojujícím všechna řeholní společenství, je úcta k jejich specifickým patronům. Nejdůležitějším světcem kapucínského řádu je sv. František z Assisi (1181/1182–1226). Mezi další svaté, kteří jsou celým řádem oslavováni, patří např. sv. Antonín Paduánský (1195–1231), sv. Bonaventura (1221–1274), sv. Felix z Cantalice (1515–1587), patron kapucínských laických bratrů, sv. Fidel ze Sigmaringen (1577–1622). V české kapucínské provincii jsou uctíváni nejvíce Panna Maria Královna Andělů, její ochránkyně, a sv. Vavřinec z Brindisi (1559–1619), její zakladatel. Řád nemá konkrétní oblast působnosti. Pro kapucíny je stěžejní žít v bratrství a dávat své služby ve prospěch církve a světa, zvláště pak nemajetných lidí. Těm se snaží přiblížit svou úplnou osobní chudobou, prostým oděvem a jednoduchým způsobem života. Tyto faktory jsou základem úspěchu kapucínské misijní činnosti doma i v zahraničí, při níž se věnují duchovní správě míst, kde lze nalézt jedince vyřazené z běžné společnosti, a to buď krátkodobě, či trvaleji (např. v nemocnicích, ve vězeních). Ve druhé polovině 19. století se kapucínský řád začal věnovat také pedagogické činnosti. Zakládal gymnázia, jejichž studentům poskytoval ubytování na nově vznikajících internátech, a vyšší studia filozofická a teologická. V současné době se řád zabývá také duchovními cvičeními, službou řeholním sestrám, bezdomovcům, osamělým matkám, mládeži, rodinám a lidem, kteří se ocitli v krizi. Řeholním oděvem kapucínského řádu je hábit hnědé barvy s dlouhou špičatou kapucí, která symbolizuje prostotu a nevinnost. K typickému vzhledu kapucína patří také plnovous. Heslo řádu zní Pax et bonum – Pokoj a dobro.
Znakem kapucínského řádu je stříbrný patriarší kříž v červeném štítě vycházející ze stříbrných oblaků, z nichž ze stran vystupují dvě paže překřížené před křížem. Pravá (zadní) paže je v hnědém rukávu (představuje sv. Františka z Assisi), levá (přední) neoděná (symbolizuje Krista), obě s červenými ranami (stigmaty). V roce 2010 měl řád 10 739 členů působících ve 109 státech světa. Na českou provincii z toho připadá 35 členů žijících v pěti konventech: Praha-Hradčany, Praha-Nové město, Brno, Olomouc a Sušice. Řád má i svůj ženský protějšek, tzv. klarisky-kapucínky, jež založila Marie Laurencie Longo roku 1535 v Neapoli. V roce 2005 žilo ve světě v 160 autonomních domech 2 209 sester, přičemž zvláště početné komunity byly v Mexiku. V České republice v současnosti působí sestry kapucínky (13 členek) ve Šternberku.
Dne 14. 10. byla do Vídně svolána kapitula česko-rakouského kapucínského komisariátu, na níž bylo přečtením dekretu generální kapituly z 1. 6. 1618 vyhlášeno povýšení tohoto komisariátu na samostatnou provincii. Tento slavnostní akt vykonal pověřenec zmíněné generální kapituly P. Klaudius ze Salo, jenž v předcházejících měsících provedl i první generální vizitaci kapucínských konventů v česko-rakouském prostoru. Díky povýšení na samostatnou provincii si česko-rakouští kapucíni poprvé mohli svobodně zvolit svého prvního provinčního ministra. Zúčastnění si nakonec vybrali ze svého středu za provinciála P. Basilia z Vincenzy, stávajícího generálního komisaře. Zvoleni byli rovněž první provinční definitoři. Nový provinciál potom provincii z organizačních důvodů rozdělil na dvě kustodie, českou a rakouskou. Do české kustodie s centrem v Praze náležely nadále konventy Praha-Hradčany, Brno, Olomouc, České Budějovice, Roudnice nad Labem, Most a Vyškov. Představeným-kustodem české části provincie byl po většinu trvání česko-rakouské provincie hradčanský kvardián. Jako první tuto funkci zastával P. Bonaventura z Benátek. Do rakouské kustodie s centrem ve Vídni spadaly konventy Vídeň, Linec, Křemže, Pasov, Steyer a Mikulov. Prvním kustodem rakouských konventů byl P. Roman z Lodi. Rozdělení provincie proběhlo tedy na základě geografickém, v případě Mikulova se nedodržovala jeho zemská náležitost k Moravě a byl přičleněn k prostorově méně vzdáleným klášterům rakouským. Řádové ústředí českorakouské provincie se usídlilo ve Vídni. K povýšení na samostatnou provincii došlo především díky tomu, že česko-rakouský komisariát měl v roce 1618 již 202 členů (20 kazatelů, 69 kněží, 49 kleriků, 64 laiků), a k tomu lze přičíst ještě 12 noviců (2 novice-kněze, 7 noviců-kleriků, 3 novice-laiky), kteří působili při 13 konventech (4 v Čechách, 4 na Moravě, 3 v Dolních a 2 v Horních Rakousech). Navíc v této době (tj. 1618) již bylo rozhodnuto o vybudování dalších konventů: Vídeň-Město (Habsburská hrobka), Vídeň-Nové Město a Valtice. Z předešlých uvedených údajů je patrné, že česko-rakouský komisariát po celou dobu svého trvání velmi vzkvétal. Vždyť jen v českých zemích dokázali kapucíni za devatenáct let svého působení založit celkem osm konventů, což počtem převyšuje i sedm kolejí úspěšného Tovaryšstva Ježíšova, které zde působilo již od roku 1556. Nicméně osm úplně nových konventů se podařilo vybudovat jen díky dorostu, který nepocházel z českých zemí, jak dokládá statistika místa původu členů česko-rakouské kapucínské provincie a dále hostujícím povětšinou italským kapucínům, jejichž primárním úkolem bylo zajistit správu komisariátu a konventů. Členy komisariátu byli tedy především německy hovořící kapucíni, jejichž představenými bývali nejčastěji Italové. Proto také kapucíni ve svých řádových kostelech v roce 1618 kázali především německy, jen v kostelech při konventech v Roudnici nad Labem a Vyškově působili čeští kazatelé.